K adventu v řádcích jedné bezejmenné ženy:
Srdce člověka.
Moje srdce je jako zahrádka. Byla dlouhá léta pustá a planá. Jen vítr do ní zaséval bodláčí zloby. Rostly tu i žahavé kopřivy pomluv, jedovaté ocúny sobectví a pýr nenávisti. Byla v ní také hluboká bažina hořkosti. Nade vším se vznášel šedavý opar lhostejnosti a netečnosti...
Nechtěla jsem se dívat na zahradu svého srdce, a přece jsem ji měla stále před sebou. Trní hříchu tu nacházelo úrodnou půdu, přestože jsem toužila po lásce a čistotě. Naštěstí jednoho dne přišel Zahradník. Nevyčítal, ani se neděsil, co tu bude mít práce. Jen tiše a s úsměvem pohladil malou růžičku lásky, která se krčila v rohu mezi keři. Jak ji tam tak rychle našel? Hned se dal do práce. Zesláblou a téměř udušenou růži vzal a přesadil doprostřed zahrady. Tam, kde předtím stál strom nevěry a nelásky...
Růže začala sílit. Zlý vítr však přinášel nová semena plevele a snažil se její krásu zničit. Poslal na ni svlačec starostí, který růži omotával a dusil. Ale Zahradník na ni nikdy nezapomněl. Vždy včas a laskavou rukou očistil každý lístek, okopal ji a pilně zaléval vodou. Postupně vysušil bažinu hořkosti a na jejím místě zasadil strom života s dobrým a chutným ovocem. Vedle růže začaly vyrůstat i další krásné květiny - tulipán milosrdenství, gerbera věrnosti, něžná sedmikráska soucitu, množství fialek pokory. Začala klíčit i bílá lilie čistoty a přátelství...
Neboj se pohlédnout do zahrady svého srdce. I k tobě může přijít Zahradník, který může změnit tvůj život. Ze zanedbané a hynoucí duše dokáže udělat krásnou kvetoucí zahradu.
