Jednou seděl Šedivák před vstupem do Oratoře a nechtěl pustit Dona Boska ven. Jeho matka Markéta to komentovala: „Vidíš, mě nechceš poslechnout, tak poslechni aspoň toho psa a zůstaň doma.“ Asi o čtvrt hodiny později dostal světec zprávu, že se kolem Oratoře potloukají jacísi podivní lidé a je možné, že si chtějí počkat právě na něho. Jindy, když se vracel z města, počkalo si na Dona Boska několik mužů, kteří ho chtěli ztlouct klacky. Don Bosco stihl dát jednomu ránu do břicha, že se svalil na zem, ale vynořili se další, takže nemohl utéct. V tu chvíli vedle něho stál Šedivák a štěkal na útočníky, ti prosili světce, ať si psa drží a po jednom se vytratili. A také se stalo, že se nějaký člověk schoval za jilmem a na Dona Boska vystřelil, minul. V tu chvíli tam byl Šedivák a dotyčného zahnal. Takovýchto situací bylo víc. Don Bosco řekl: „Občas mi přicházelo na mysl, že bych měl pátrat po původu toho psa, čí vlastně je. Ale pak jsem si říkal: Co máš z toho? Ať je, čí je, hlavně že je ti dobrým přítelem.“

V roce 1872 se jej baronka Frassati zeptala, co si o Šedivákovi myslí: „Tvrdit, že to byl anděl, by bylo směšné, na druhou stranu to zjevně nebyl obyčejný pes. Byl to především prozíravý a dobrý přítel."
(Don Bosco, světec pro dnešní dobu).