Takové pochybnosti patří k životu a vytěsnit takovou otázku se nevyplácí. Bůh nám dal rozum, jehož prostřednictvím nás pochybnosti napadají. Nejsou samy o sobě hřích. Zlé však je, když je člověkovi líno nalézat pravdu. Nabízí se některé filosofické a teologické odpovědi. Ovšem jako nás přesahují skutečnosti jako láska, štěstí či pravda k definování, co vlastně jsou, podobně možnosti našich schopností přesahuje fakt utrpení a jeho smysl. Problém utrpení a bolesti ve světě byl, je a zůstane vždy zakryt tajemstvím. Ani křesťané na tyto otázky nemají jednoduchou ani jednoznačnou odpověď. Tu však nemá nikdo na světě! Křesťanství neslibuje snadné řešení těchto otázek. Jakkoli by člověk byl vybaven nějakými povzbuzeními (ne cynicky, žádné klišé a floskule), jeví se situace utrpení jinak, když jej osobně potká a on do ní vstoupí.
Je pravda, že jsme na našich hřbitovech vidívali více dětským náhrobků s andělíčky, holubičkami apod. Medicína udělala velké kroky díky Bohu a díky píli lékařů. Žasneme, co všechno dnes v porodnicích dokážou. Lidé v dřívějších dobách brali život ještě trochu jinak, měli drsnější podmínky a jistým způsobem byli zvyklí, že se tenkrát děti nedokázaly zachránit. Mívali třeba osm děti a z toho dvě na hřbitově. Hledali útěchu ve víře a přijímali, že toho s tím moc nenadělají. Ovšem my jsme nyní v jiné době. Ale i nyní se mnozí věřící opírají o přesvědčení, že to není tečka a že se se svými dětmi znovu shledají. I přesto se fakt odchodu dítěte těžko akceptuje. Pro lidi bez naděje pak bývá situace naprosto fatální.
V Bibli se objevují dva přístup stran otázky utrpení: jednak je utrpení a bolest důsledkem rozhodnutí člověka, jednak je prezentováno jako realita, kterou se nemáme snažit vysvětlit, ale spíš přijmout a doprovázet v ní druhé. K prvnímu přístupu je důležité dodat, že nelze bolest chápat jako zvláštní trest, který Bůh na člověka sesílá. Spíše jde o důsledky lidského rozhodování (války, bída třetího světa - to, co nazýváme morální zlo), nakonec i tzv. fyzické zlo (přírodní katastrofy, nemoci...) mohou být do značné míry způsobeny lidskými zásahy do přírody, nevhodným chováním.
Avšak pořád nás napadají případy, kdy se to kausálně nedá vysvětlit. Proto papež František na otázku, proč trpí malé dítě, které ještě nemůže ani hřešit, řekl své upřímné „nevím“.
Pro nás dospělé mívá trápení i léčivý účinek, když si díky němu uspořádáváme žebříček hodnot. Pro křesťany je podstatný rozdíl trpět s Kristem nebo bez něho, neboť v něm nacházejí pramen síly. Dokonce pomáhá zlo obracet k dobru. Pro filosofy je výzvou to, že zlo je ontologicky definováno jako nedostatek dobra, a je tedy limitováno a má vyměřený konec. A pro zdravé optimisty zde zůstává vědomí, co by bylo, kdyby na světě nebylo více dobra než zla. Kde by se vzalo tolik dobra, kdyby nebyl Bůh?
