A proto "vrcholem pozemského putování" bylo vidět toto město. V Simeonově případě bychom spíš řekli: Vidět Krista … a zemřít! Setkání s malým dítětem bylo totiž pro Simeona "tím největším, co mohlo být". A jakým že to byl "životní vrchol", to slyšíme v jeho prorockém hymnu.
Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka
podle svého slova v pokoji,
neboť moje oči uviděly tvou spásu,
kterou jsi připravil pro všechny národy:
světlo k osvícení pohanům,
a k slávě tvého izraelského lidu.
* Svátek Uvedení se může konat každý den, pokud si to budu přát. Když se totiž modlím, představuji se Bohu a osobně se s ním setkávám. Když nám Ježíš říká, abychom se stále modlili, vyzývá nás, abychom svůj život prožívali s tímto vědomím Boha.
* Stejně jako Simeon mohu vzít dítě do náruče. Možná se dítě probudí a usměje se na mě. Co se děje v mém srdci, když se to stane? Simeon chválil Boha. Děkuji, že se mi Bůh představuje v tak hmatatelné a zranitelné podobě.
/z různých zdrojů/