Blahoslavený císaři Karle,

Ty jsi ve svém životě přijal nesnadnou službu panovníka i tíživé úkoly jako pověření od Boha a svěřoval jsi všechno své myšlení, rozhodování a jednání Trojjedinému Bohu.

Prosíme Tě, přimluv se za nás u Boha a vypros nám důvěru a odvahu i v nejtěžších situacích našeho života, abychom neklesali na mysli, ale abychom věrně následovali Krista.

Vypros nám milost, ať jsou naše srdce přetvořena podle Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

Pomáhej nám, abychom se soucitem a s odhodláním pomáhali chudým a potřebným a neohroženě usilovali o pokoj doma i ve světě. Ať naše životy v každé situaci s důvěrou vkládáme Bohu do rukou, abychom mu mohli patřit a k němu dojít jako Ty, skrze Krista, našeho Pána. 

Amen

Posledním českým králem byl Karel I. Habsburský 21. 11. 1916 – 12. 11. 1918, kterého si dnes v liturgii připomínáme jako blahoslaveného.

Karel I. se narodil v Dolním Rakousku 17. srpna 1887, zemřel v exilu na Madeiře 1. dubna 1922. Letos uplynulo sto let od jeho úmrtí.

Kdo byl Karel I. Habsburský? Francouzský básník Anatol France o něm řekl: „Byl jediným mužem v čelní funkci, který vyšel z války se ctí. Karel nabízel nádhernou šanci, která byla promarněná.“

Karel původně neměl být císařem, neboť pocházel z vedlejší habsburské linie. Po tragické smrti následníka trůnu Rudolfa, nárok na trůn připadl Františkovi Ferdinandovi d´Este, který zahynul při atentátu v Sarajevu 1914. Od tohoto okamžiku se stává Karel I. nástupcem stařičkého císaře Františka Josefa I.

Karlovi tento úděl několikrát předpověděl papež Pius X. v době, kdy se Ferdinand d´Este živý a zdravý připravoval na své budoucí velké reformy říše, které však navzdory okolností nikdy neproběhly.

Po smrti Františka Josefa I. se stal Karel I. císařem Rakouska-Uherska 21. listopadu 1916. Od tohoto okamžiku se snažil dělat vše pro ukončení brutální I. světové války. Nejdříve se obrátil na spojence Rakouska-Uherska na Německo, které mírová jednání rezolutně a tvrdě odmítlo, naopak ještě zostřilo totální ponorkovou válku v Atlantiku.

Rozhodl se proto navrhnout separátní mír nepřátelům „hlavních mocností“ – Francii a Británii, za zády Německa. Po předběžném souhlasu se však objevil francouzský požadavek na vrácení území Alsaska-Lotrinska z německých rukou, po té byla jednání ukončena. Západní státy o jednáních informovaly Itálii, která vznesla územní požadavky vůči Rakousku-Uhersku.

Karel I. byl ochoten k tomuto požadavku přistoupit za podmínky uzavření míru. Když do války vstoupily Spojené státy americké bylo jasné, že jednání o separátním míru definitivně ztroskotala. Západní země s USA už neměly zájem na usmíření, pouze o totální porážku Německa a jeho spojenců.

Přes všechny chyby a napětí v Rakousku-Uhersku byla drtivá většina jeho obyvatel hrdá na svého císaře. V létě 1917 vydali čeští poslanci v rakouském parlamentě manifest, podle kterého Český národ „vidí svoji budoucnost pouze pod žezlem Habsburků“. Na podzim roku 1917 byla korunovace Karla I. v Praze společným bodem programu všech českých politických stran včetně sociální demokracie.

Britský historik a ministr školství z válečného období Herbert A. L. Fisher dokonce napsal: „Asi nejvýraznějším památníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se Československé republiky… Většina států byla vytvořená mečem, nebo vyrostla z kolonizace. Československo je dítětem propagandy.“

Edvard Beneš ve svých pamětech přiznává šokující skutečnost, že spolu s Masarykem se dostávali do „tragického konfliktu se svým svědomím“(!), když za cenu nesmírných obětí se snažili úmyslně prodloužit válku a sabotovali Karlovy mírové iniciativy, aby v posledním roce války dostali stabilní monarchii na „kolena“. Masaryk při verbování českých a slovenských válečných zajatců v Rusku do československých legií používal psychologický nátlak - zajatým vojákům sliboval, že se vrátí dříve domů a uvidí své blízké. Podařilo se mu to však jen u méně jak 10 % z nich. Drtivá většina vojáků se raději nechala zajat ruskou armádou a zůstala věrna císaři. Paradoxně se legionáři vrátili z války domů jako poslední.

V závěru války se mocnosti definitivně přiklonily k názoru, že by se Rakousko-Uhersko mělo rozpadnout. Ve snaze zachránit monarchii, císař Karel I. 16. října 1918 po pětihodinové diskuzi se zástupci poslanců všech národnostních skupin monarchie (kdy však nebyl dosažen konsensus) vydal federalistický manifest, kterým změnil Rakousko-Uhersko na federaci rovnoprávných národů. Rychle tak uskutečnil reformy odkládané nadlouho očekávané období míru v souladu s vizí Ferdinanda d´Este, kterého tento plán pravděpodobně stál život. Rakousko-Uhersko se však dle rozhodnutí mocností rozpadlo. Karel I. odešel do exilu ve Švýcarsku s velmi omezenými zdroji.

Parlament ČSR dne 14. listopadu 1918 slavnostně sesadil Karla I. Spolu s dalšími zeměmi nabídla ČSR poslednímu císaři lukrativní nabídku, ale Karel I. se odmítl oficiálně vzdát nároku na trůn „svých národů“. Namísto toho, se jen „zřekl účasti na státní záležitostech“. To však znamenalo, že by se Karel I. mohl na „trůn“ opět někdy vrátit, a tak si ho chtěli nástupnické státy „podplatit“, aby se zřekl celkem nároku na vládu v nových středoevropských státech. Za to by dostal „tučné“ odstupné, které by mu umožnilo žít dlouhou dobu bez starostí, neboť Karel postupně začal pociťovat finanční těžkosti. Tuto nabídku Karel I. odmítl.

Vyslyšel však žádost papeže Benedikta XV. k odchodu do Maďarska, kde doufal, že najde dostatečnou podporu k dosazení na maďarský trůn, neboť byl 30. prosince 1916 korunován na Uherského krále. Maďarské vládní vrstvy jej však dvakrát odmítly. Se svou rodinou se potom uchýlil na ostrov Madeira, kde žil ve velké chudobě. Ve volném čase zde píše svou vizi Dunajské konfederace, v které národy Rakouska-Uherska opět získaly ztracenou jednotu. Na Maideře v horské vesnici Monte 1. dubna 1922 zemřel ve věku nedožitých 35 let na infekční zápal plic.

Císař Karel I. miloval Čechy a dokonale ovládal český jazyk. V Brandýse nad Labem prožil po svatbě se Zitou Bourbonsko-Parmskou (s níž měl celkem 8 dětí) nejšťastnější období svého života. Když bylo zřejmé, že se čas monarchie naplnil, žádal představitele vznikajícího Československa, aby mu umožnili nadále žít v Brandýse. Což mu nebylo umožněno.

Zámek v Brandýse si zakoupil ze svých prostředků. Z poznámek v deníku kněžny Mensdorffové se dovídáme, že v posledních chvílích života je plně při vědomí, s manželkou Zitou hovoří německy, s kněžnou Mensdorffovou česky a s portugalskými lékaři francouzky. Na pamětní tabuli v Monte na Madeiře je jeho český královský titul umístěn před uherským.