INTRONIZAČNÍ KÁZÁNÍ ARCIBISKUPA JANA GRAUBNERA A PRVNÍ PASTÝŘSKÝ LIST BISKUPA PAVLA

INTRONIZAČNÍ KÁZÁNÍ ARCIBISKUPA JANA GRAUBNERA A PRVNÍ PASTÝŘSKÝ LIST BISKUPA PAVLA

Intronizační kázání arcibiskupa Jana Graubnera

Eminence, Excelence, milí spolubratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, drazí řeholníci a řeholnice, sestry a bratři, představitelé ekumény, politického a kulturního života, vážení hosté a především drazí diecezáni, dovolte, abych začal podobnou myšlenkou, s jakou jsem před 30 lety přijímal poslání arcibiskupa olomouckého.

Slavíme mši svatou za církev, za místní církev této diecéze, která dostala nového biskupa. My nejen prosíme za církev, my ji prožíváme. Shromážděni v této starobylé katedrále, zakoušíme radost společenství bratři a sester spojených v Ježíšově jménu. V srdci mi znějí slova svatého Petra: Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví; nebo Pavla: Jste Boží chrám a bydlí ve vás Boží duch; nebo svatého Jana ve Zjevení: Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovou… a ukázal mi svaté město…  jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Zažívat radost z církve znamená zažívat radost z Boha přítomného v církvi, v našem společenství, v nás samých.

Církev jako viditelný chrám Boží, naplněný Duchem Svatým, tajemné Kristovo tělo, složené z nás jako údů a proniknuté Svatým Duchem, je působivé znamení pro svět, je jako svátost, která pomáhá lidem hlouběji se spojit s Bohem i mezi sebou navzájem, jak říká Druhý vatikánský koncil. Posvátná liturgie hovoří o vznešené církvi, městě postaveném na návrší, vidí ji všichni a ona osvěcuje všechny, v ní září Beránek jako nehasnoucí světlo a ozývá se vděčný zpěv blažených…

Teď si snad můžeme připadat jako zamilovaní, kteří se zasnili, a pak pociťují lítost, že realita není tak zářivá. Jistě, církev má plno chyb a dokonce se v ní řeší i skandály. Ale, jak by neměla chyby, když jsem v ní já i vy, lidé chybující a hříšní. Ano, je to pravda, říkáme jako realisté, ale přesto se nebojíme zahledět do krásy církve, abychom dostali chuť a odvahu do budování právě takové podoby církve, jakou ukazuje sám Pán.

Někteří se ptáte, jakou mám představu o své biskupské službě, jakou mám vizi. Mohu říci, že spolu se svými spolupracovníky a s vámi se všemi, kdo jste ochotní se zapojit, chci být stále zahleděný do krásy Božího města, chci se dívat na Boží plány tohoto města a realisticky hodnotit současný stav stavby církve na kousku staveniště, kterým je naše diecéze. Její základy u nás jako zkušený stavitel kdysi kladl svatý Metoděj a po něm svatý Wolfgang, do jehož diecéze tehdy Praha patřila, svatý Vojtěch, první pražský biskup české krve, a mnozí další. V posvátné úctě k dílu našich předků, které nás zavazuje, musíme budovat svůj díl stavby.

Na tomto místě chci poděkovat všem kněžím, řeholníkům i laikům, kteří žijí své křesťanství opravdově, takže Boží milost může skrze ně působit. S velkou úctou se dívám na všechny, kteří jednali podle svého svědomí a zachovali věrnost církvi i v těžkých zkouškách totalit či začátku svobody, v níž nebylo vždy snadné se orientovat. Vážím si všech, kteří nepodlehli kompromisům a dokázali dávat Boha a jeho přikázání na první místo. Vážím si všech, kteří měli odvahu i v těžkých okolnostech budovat církev náročným apoštolátem, ale i těch, kteří přes své pády a bloudění poctivě hledali pravdu a dokázali dělat pokání. Chci pozdravit i ty, kteří se za věřící nepovažují, ale snaží se nezištně milovat a tak jsou Bohu blíž, než si uvědomují. Chci vidět i místa odcizená Bohu, lidi, k nimž evangelium ještě neproniklo, protože se nenašli ti, kdo by je hlásali srozumitelnou řečí. Nemohu nevidět prořídlé řady kněží. Přesto mám naději. Jsou tu církevní školy, charity, obnovená společenství různých spiritualit, i nová pastorační centra a nové kostely. Není důvod k pesimizmu. Boží milost působí stále. Děkuji mým předchůdcům, jejichž podíl je nesporný, ale sami by mnoho nedokázali. Proto děkuji i jejich spolupracovníkům. Ani já mnoho nedokážu. Bude záležet na každém z nás. Jedině společně můžeme stavět duchovní chrám, ve kterém jsme jako živé kameny každý na svém místě.

Kde se v této stavbě nachází kdokoliv z nás, to připravil Boží plán, ale na mně záleží, jestli jsem kámen pevný, spolehlivý, dobře napojený na své sousedy, opracovaný podle Božích představ a oživený Duchem Svatým. Čím ochotněji přijímám Boží slovo a čím rozhodněji mu říkám své ANO, tím více odpovídám Boží představě o mém životě, otevírám se působení Ducha Svatého, stávám se realizovaným křesťanem a mám větší význam pro duchovní chrám, který společně stavíme.

Jako se nemůže skrýt město ležící nahoře, jako se rozsvícené světlo nestaví pod kbelík nebo pod postel, ale na svícen, aby všichni v domě viděli, jako dary Ducha Svatého nejsou dány jednotlivci pro jeho osobní užitek, ale proto, aby jimi sloužil druhým, tak je naše společná práce na budování místní církve službou společnosti, ve které žijeme. Nikdo z nás nemůže odsuzovat ty, kteří – řečeno slovy Písma – sedí ve tmě, ale musíme se ptát, jestli za jejich temnotu může jejich slepota, nebo spíš ten, kterého Ježíš určil, aby byl světlem, a on dost nesvítí.

Milí bratři a sestry, smět žít v takové církvi je úžasná milost a radost, ale zároveň naléhavé pozvání přispět k tomu, aby neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka byla plná Božího života a hodná zamilování. Pro to se chci nasadit, o to chci usilovat. Říkám to proto, že máte právo znát základní postoj svého biskupa. Někomu se zdá, že na dnešní dobu jsou to ideály příliš vysoké, ale ideály snadno dosažitelné vedou k demotivaci. Sv. Lev Veliký říká: Odtud pramení světlo pro opravdové věřící, že neváhají věřit tomu, co si nelze ověřit tělesnými smysly, a zaměřují svou touhu tam, kam nelze dohlédnout. Vatikánský koncil si přál: hlásáním evangelia osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve. Sv. Jan Pavel II. předložil pro naši pastorační činnost bez váhání vysoký cíl: svatost.

Chci se proto v této chvíli zeptat vás – diecézní kněží, kteří jste slibovali mým předchůdcům poslušnost – jste ochotni dále spolupracovat s biskupem na budování Božího chrámu této diecéze?… Děkuji vám.

Dovoluji si zeptat se také vás přítomných diecezánů, chcete pracovat na svém vlastním posvěcení a nasadit se pro budování Božího města, Božího království na zemi, království spravedlnosti, lásky a pokoje? …Děkuji, nyní víme navzájem, že máme společný cíl.

Na Ukrajině vidíme, co všechno může zničit válečná zloba. Její důsledky dopadají na každého z nás. Zároveň obdivujeme úžasnou statečnost těch, kteří hájí svou vlast. Neměli bychom se nechat zahanbit a se stejným nasazením pracovat pro Boží království spravedlnosti, lásky a pokoje, na první místo postavit hodnoty ducha před hmotou, mocí a požitkem. Takový boj je samozřejmě obtížný, protože jeho bojová linie prochází našim vlastním srdcem, ale s Boží pomocí to dokážeme. Najdeme-li odvahu dát Bohu přednost přede vším, pak se nemusíme bát velkých úkolů. Svou přímluvou nám jistě pomůže i Panna Maria, která nám radí i dnes: Dělejte to, co vám říká Ježíš.

 

PRVNÍ PASTÝŘSKÝ LIST BISKUPA PAVLA

Milí přátelé,

v evangeliu zaznívá: „Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků …“ Slyšel jsem výklad, že když Ježíš ustanovil apoštoly, tak jsou uváděna jejich jména. Když ustanovil dvaasedmdesát učedníků, jejich jména známa nejsou. Tam si může každý z nás dosadit své vlastní jméno. Vyslání učedníků nám říká, že nikdo není vyňat z Boží péče, ale také že každý nese díl odpovědnosti za víru, kterou přijal. Při této příležitosti bych vám rád představil v kontextu dnešního evangelia tři hlavní priority, které chci jako sídelní biskup naplňovat
v naší diecézi.

Modlitba. Prvním momentem vyslání učedníků je modlitba. Slyšíme Ježíšova slova: „Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ Modlitba by měla kráčet ruku v ruce s naším jednáním. Jsem spolu s papežem Františkem přesvědčen, že modlitba je kyslíkem našeho života, skrze ni se stává nemožné možným a nesnadné snadným. Všichni víme, že církev nenakupuje duchovní ani spolupracovníky ve farnostech na běžném trhu práce. Povolání je dar,
o který se má pečovat. A tak péče o modlitbu a její rozvoj v konkrétních podo­bách bude mou prioritou, a to i ve vztahu k vlastnímu povolání.

Vztahy. Dalším momentem vyslání učedníků jsou slova: „Poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít.“ Zde nejde jen o to, že po­dle židovského práva bylo ke svědectví třeba nejméně dvou svědků, ale i o to, aby se učedníci navzájem podporovali a nebyli osamělými strážci majáku. Zkušenost říká, že administrativu lze delegovat, osobní vztahy nikoliv. Živé společenství mezi biskupem, kněžími a farnostmi je něco, po čem volají věřící
v synodálním procesu. Podpora těchto vztahů tak bude mou druhou prioritou.

Farní společenství a rodina. Naši víru dnes nemůžeme prožívat v hloučcích lidí, kteří se zabývají sami sebou. Skutečná farnost je tam, kde je společenství, které umí představit svému okolí víru jako pozitivní nabídku. Mou třetí prioritou bude v návaznosti na mého předchůdce biskupa Vojtěcha péče o farní správu
s ohledem na pastorační možnosti a potřeby diecéze. Na některých místech to bude spojeno s postupnými změnami, které přinesou radost i bolest. Ježíš
v dnešním evangeliu učedníkům jasně říká, aby měli na paměti: „Přiblížilo se
k vám Boží království.“
 Žít křesťanský život v přítomnosti je jako snaha navlé­kat nit do jehly, kterou je právě toto království.

Žádám vás proto: nebojte se s vírou v Boží pomoc společně vyjít na další etapu cesty naší diecéze. I když to bude někdy vyžadovat trpělivost, cíl je jasný.

 biskup Pavel + Žehnám každému z vás.

 

Oznámení