Z DOPISU SVATÉHO ALOISE MATCE
Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech
Vyprošuji Vám v modlitbách, jasná paní, milost a stálou útěchu Ducha Svatého. Váš dopis mě zastihl ještě naživu v této krajině mrtvých. Ale teď už je třeba směřovat k nebi, abychom chválili věčného Boha v zemi živých. Doufal jsem, že v tuto chvíli už budu mít onu cestu za sebou. Jestliže podle slov svatého Pavla láska pláče s plačícími, raduje se s radujícími, pak se musíte, drahá máti, velice radovat, neboť Bůh mě z dobroty a milosti vůči Vám volá do pravé radosti a ubezpečuje mě, že ji nikdy neztratím.
Ovšem přiznávám se Vám, jasná paní, že když se v rozjímání pohroužím do Boží dobroty, má mysl, uchvácena tou velikostí, se přímo ztrácí v tomto moři bez břehů a beze dna. Nedovedu pochopit, že mě Bůh zve za tak krátkou a nepatrnou námahu k věčnému odpočinutí, že mě volá z nebe k nejvyššímu štěstí, jež jsem hledal tak liknavě, a slibuje mi odměnu za slzy, které jsem proléval tak skoupě.
Mějte to stále na mysli, jasná paní, a dejte pozor, abyste nezranila tuto Boží dobrotu. To by se jistě stalo, kdybyste oplakávala jako mrtvého toho, který žije před Boží tváří a může Vám pomáhat ve Vašich záležitostech svou modlitbou mnohem víc než v tomto životě. Naše odloučení nebude trvat dlouho. Opět se shledáme v nebi, budeme spojeni s naším Spasitelem, budeme ho chválit ze všech sil, navěky zpívat o jeho milostech, a budeme požívat radostí, které nepominou. Když nám odnímá, co nám půjčil, dělá to jen proto, aby nás přeložil na jistější a bezpečnější místo a zahrnul nás dobry, po nichž toužíme.
Toto všechno jsem řekl jen proto, že jsem chtěl dát najevo své přání, abyste, jasná paní, a celá ostatní rodina, pokládali můj odchod za dobrodiní, které vás může potěšit, a abyste mě provázela svým mateřským požehnáním, když se plavím ke břehu, k němuž se upínají všechny mé naděje. Učinil jsem to s radostí zvláště proto, že mi už nijak jinak nelze lépe projevit lásku a úctu, kterou jsem Vám povinen jako syn matce.