Farní společenství má být duchovní rodinou rodin, které se spolu znají, modlí se a slaví i spolupracují, které mezi sebe rády pozvou i lidi zvenčí.
Farnost není zastaralá struktura, ale nesmí být chápána jako servis, kam jdeme, když potřebujeme nějakou duchovní službu.
Farnost to není pan farář a jeho kancelář, ale společenství, které vytvářejí lidé z moci křtu a podle svých schopností se podílejí na jeho životě.
Farnost je místem formace víry i dnes přesto, že máme i jiné příležitosti k vzdělávání, a prvním místem náboženské formace je především rodina, kde se společně modlí a snaží žít jako Ježíšovi
přátelé. Pokud neoživíme společným úsilím farnosti, naše církev neporoste.
Farnost je místem evangelizace, kterou nekonají pozvaní profesionálové, ale všichni, kteří získali živou zkušenost se vzkříšeným Kristem a prožívají obnovené vztahy, přijímají se
navzájem, naslouchají životním zkušenostem lidí a osvěcují je světlem evangelia. Prožívaná radost z hlásání Ježíše Krista je pak vede k těm, kteří evangelium neznají, nebo se z různých důvodů od Boha vzdálili.
Farnost musí myslet na předávání víry dětem a mládeži, nabídnout
přiměřené katecheze, ale taky je zapojit do budování farnosti. Jejich radost z toho, co mohli udělat pro druhé, je pak nejdůležitějším nástrojem jejich formace. Mladí nutně potřebují ke svému rozvoji společenství vrstevníků. S nimi pak mohou dělat něco hezkého pro starší generace či pro nevěřící okolí.
Pomozte ve vaší farnosti udělat zkušenost, která by stála za sdílení.
- z pastýřského listu arcibiskupa Jana Graubnera