Velmistr belgických zednářů Verhaegen vymyslel nový zákon velmi zchytrale. Aby v budoucnosti žádného nemocného svobodného zednáře nemohl navštívit kněz, měli u jeho postele držet stráž tři jiní zednáři. Verhaegen chtěl nový zákon prosadit také ve Francii a v Itálii. Proto jezdil od města k městu, vystupoval na přednáškách a měl velký úspěch.
Když se vracel z Itálie, musel v silném mrazu v roce 1862 projít alpskými průsmyky. Vozem, saněmi a na mezcích konečně dorazil k průsmyku Mont-Cenis. Napůl zmrzlý vstoupil do hospody a poručil si horký nápoj.
Nějaká dívka mu přinesla grog. Verhaegen se ho nemohl dočkat. Spěšně grog spolykal. Náhle vykřikl a vyskočil. Nápoj byl vařící. Spálil si hrdlo, jícen a žaludek. Ve velkém spěchu pak pokračoval do Bruselu. Okamžitě byli svoláni nejlepší lékaři z města. Jenom ale potřásli hlavami, protože mu nemohli nijak pomoci.
Druhý den po příjezdu do Bruselu ztratil Verhaegen veškerou naději na uzdravení. Toho dne totiž vstoupili do jeho pokoje nezváni tři zednáři. S kamennými tvářemi drželi stráž, aniž by řekli slovo. Verhaegena přemohl hnus nad tímto temným náboženstvím a brzy pocítil obrovskou touhu po náboženství svého dětství: po církvi Kristově.
Volal kněze, ale tři strážci zajistili dveře a kněz nemohl vejít. Tak zemřel Verhaegen bez rozhřešení a bez duševní posily pomazání nemocných.
V den jeho pohřbu se našly stopy jeho osamělého smrtelného zápasu. V tapetě bylo nehtem vyryto:
„Lituji a odvolávám. Verhaegen.“