Když jsem dnes snažně prosila našeho Pána, aby skrze mne promlouval – protože já nepřicházela na nic, co bych mohla říci – nabídlo se mi to, co nyní uvedu, abych začala na nějakém základu: tím je považovat naši duši za hrad, který je celý z jednoho diamantu nebo velmi čirého křišťálu, kde je mnoho obydlí, jako je v nebi mnoho příbytků.
Nuže, uvažujme o tom, že tento hrad má – jak jsem řekla – mnoho příbytků, jedny nahoře, druhé dole, jiné po stranách; a v samém středu a mezi nimi všemi je ten nejdůležitější, ten, kde se dějí věci ve velké skrytosti mezi Bohem a duší.
