Z jeho strhujícího dopisu:
Včera, 30. května roku 1627, o svátku Nejsvětější Trojice, vystoupilo z ohromné lodi množství černochů přivlečených od afrických řek. Běželi jsme k nim a každý ve dvou koších jsme jim přinášeli kdoulová jablka, citrusové plody, sladké pečivo a všelicos jiného. Přišli jsme k jejich chatrčím a připadalo nám, že jsme vstoupili do nějaké druhé Guineje. Museli jsme se prodírat středem zástupu, abychom se dostali k nemocným. Těch bylo obrovské množství a leželi na vlhké, vlastně spíš blátivé zemi. Aby to mokro nebylo příliš velké, měl kdosi nápad posypat zemi úlomky tašek a cihel. Tam tedy byli nemocní nadmíru nepohodlně uloženi; nepohodlně nejen pro vlhkost, ale především proto, že byli nazí a nechránil je žádný šat.
Odložili jsme proto pláště a ze skladu zboží jsme nanosili všecko, co tam bylo po ruce pro stlučení paland. Tak jsme připravili místo, na které jsme posléze shromáždili všechny nemocné, které jsme tam pronesli skrze oddíly. Nato jsme je rozdělili do dvou skupin: k jedné přistoupil můj druh s tlumočníkem, ke druhé jsem šel sám. Byli tam dva nemocní černoši spíš mrtví než živí. Byli už prochladlí a málem nebylo možno na jejich žilách nahmatat tep. Pomocí střešních tašek jsme nahrnuli žhavé uhlí a přinesli je doprostřed, do blízkosti umírajících. Pak jsme do toho ohně vhodili různé vonné byliny, kterých jsme s sebou měli dva plné měšce, a úplně jsme je nyní spotřebovali. Potom jsme pomocí našich plášťů naháněli teplý a oživující vánek; oni sami totiž nic takového nemají a od jejich pánů bychom to marně žádali. Potom se zdálo, že se jim vrací tělesné teplo a dech života. Bylo vidět, s jakou radostí v oku nás sledují.
Oslovili jsme je tímto způsobem, nikoli slovy, ale rukama a skutky. Pro ty totiž, kdo byli přesvědčeni, že jsme je sem přinesli, aby byli snědeni, by jakákoli jiná řeč byla dočista marná. Sedli jsme si pak k nim nebo klekli a vínem jsme jim omývali obličeje a těla a snažili jsme se je rozveselit milými slovy a přirozenými prostředky, které mohou nemocné nějak potěšit.