Putování po jazykovém zákulisí výrazu samaritán musíme aspoň stručně začít dějinami a zeměpisem starověkého Blízkého východu. Někdy v 1. tisíciletí před Kristem v hornaté střední Palestině mezi Galileou a Judskem smíšením zbytků Izraelitů, kterým se podařilo uniknout asyrské deportaci, a cizích kolonistů vznikl národ nebo snad kmen, který pak v těchto místech působil ještě v Kristových dobách. Říká se jim Samaritáni či Samařané, protože část Palestiny, kde žili, se jmenuje Samárie nebo také Samařsko, případně - podle našich starých překladatelů Bible - Samaří. Židé, kteří se po čase z vyhnanství do Palestiny vrátili, pokládali Samaritány za sektáře a postupně mezi těmto dvěma řekněme komunitami vzniklo otevřené nepřátelství, vůbec se nestýkaly, nebylo například myslitelné, aby Žid přijal od Samařana kousek jídla. Za Kristových dob bylo pro Židy slovo Samaritán jednou z vůbec nejhorších nadávek.

A právě proto si Ježíš Kristus vybral příběh o jednom příslušníkovi národa Samařanů, když měl vysvětlit, jak to myslí, když říká, že máme milovat svého bližního jako sebe sama. Ten příběh najdeme v Lukášově evangeliu a hodně stručně je to takto: Na silnici mezi Jerichem a Jeruzalémem, která před dvěma tisíci lety byla stejně nebezpečná, jako je dnes, přepadli lupiči pocestného, okradli ho, zbili a polomrtvého ho nechali ležet. Po chvíli jel kolem židovský kněz, ale ten si raněného ani nevšiml. Pak tudy jel jeden Samařan na oslu, a ten umírajícího Žida ošetřil olejem a vínem, odvezl do nejbližšího hostince a ještě dal hostinskému dva denáry na případné výdaje. I nepřátelé jsou našimi bližními, chtěl říct Kristus.

Protože vlastní jméno onoho hrdiny Kristova podobenství neznáme, stalo se pojmenování celého národa symbolem pro milosrdenství. I když milosrdenství prokázal jen jediný z tehdejších několika tisíc Samaritánů.