Ikona Nejsvětější Trojice je jedna z nejproslulejších ikon na světě. Namaloval ji v 1. čtvrtině 15. století Andrej Rubljov, nejvýznamnější malíř ikon ruského středověku.
SYMBOLICKÉ ZOBRAZENÍ NEVIDITELNÝCH SKUTEČNOSTÍ
Teologická výpověď ikony je zaznamenána v jednotlivých symbolech. Níže uvedený komentář uvádí do jejich „četby“:


POSTAVY
Kruh
Tři postavy vytvářejí kruh, v jehož centru je ruka prostřední osoby. Kruh, který nemá počátek ani konec, byl vždy symbolem věčnosti a svatosti. Bůh je „třikrát svatý“. Starou židovskou modlitbu „Trisagion“ – Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi – recitoval Ježíš při každém vstupu do synagogy. Po staletí při liturgii po prefaci zpíváme „Svatý, svatý, svatý, Pán, Bůh zástupů.“ (Iz 6,3) Tato svatost je opakována třikrát k podtržení její plnosti a věčnosti. Ježíš nás zve ke vstupu do této plnosti Boží svatosti. Jeho výzva „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48) je základním úkolem pro všechny, kteří ho chtějí následovat. Slovu „dokonalý“ je třeba dobře rozumět. Původní význam řeckého slova „teleios“ není „bezchybnost“, nýbrž „úplnost“, „dokončenost“. Můžeme říci „plnost“ Lásky, pramenící ze společenství s Bohem.

Osoby
Všechny tři osoby mají naprosto stejnou tvář, je to vskutku umělecký výkon. Identita tváří vyjadřuje identitu podstaty Božských osob. Ačkoliv má každá z osob „zvláštní roli“, ve které jsou další dvě aktivní, jednají vždy společně. Plán spásy je společným plánem Otce, Syna i Ducha Svatého. Ježíš na kříži plní vůli Otce (L 22,42), není to hrdina řeckých bájí Prometheus, který zachránil lidstvo tím, že jim přinesl oheň ukradený bohům. (Více KKC čl. 258). Kdo vzdává chválu Otci, vzdává ji i Synu a Duchu Svatému; kdo následuje Krista, činí to jen proto, že ho Otec přitahuje (J 6,44) a Duch vede (Ř 8,14).

K určení identity jednotlivých osob na ikoně existuje více interpretací. Jedna z nich je následující: Osoba napravo připomíná Otce, osoba uprostřed Syna a ta nalevo Ducha Svatého. Je třeba upřesnit, že nestačí pouze říci „Otec“, „Syn“, „Duch Svatý“, ale „osoba, která mi připomíná Otce“...

Osoba připomínající Otce je vzpřímenější než další dvě, které k němu jakoby naklánějí hlavu, jakoby v gestu souhlasu, což je opět odkaz na společnou činnost Trojice. Otec je princip všeho. „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ (J 1,1) Svatý Jeroným překládá původní řecké slovo arché latinským principium. Nejedná se tedy o počátek ve smyslu času, protože to by znamenalo, že před počátkem nebylo nic, ale spíše o princip v nadčasovém významu, ukazující na Boží věčnost. „Principem bylo Slovo...“.

Prostřední osoba připomíná Syna hlavně svým oděvem: červeným šatem a modrým pláštěm. Je tu zobrazen Kristus oslavený, Kristus Vítěz, s pruhem zlaté látky na rameni, je to tzv. „clavis“, znak vládce byzantské říše. Je symbolem Ježíšovy královské důstojnosti.
Pozoruhodností Rublevovy ikony je Kristova tvář, která není typicky ikonografická, nemá totiž vous. Tak zobrazuje nejen Syna Božího – oslaveného Ježíše z Nazareta, ale vypovídá o věčnosti Syna, který se zrodil z Otce přede všemi věky... před tajemstvím vtělení v čase a prostoru, který pak ... pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem (podle nicejsko-cařihradského vyznání víry).

O jedné podstatě všech tří osob vypovídá i nerespektované pravidlo perspektivy. Ačkoliv je prostřední osoba umístěna za stolem, má stejné rozměry a stejnou šíři ramen jako ostatní. Ikonopisec znal toto pravidlo velmi dobře, a právě jeho nepoužitím odkazuje na skutečnost, která přesahuje přirozené limity vidění.

Křídla a hůl
Dalším symbolem jsou křídla, která naznačují, že zobrazené bytosti nejsou stvořené. Bůh je duch (J 4,24). Poutnická hůl v rukou každé osoby odkazuje na Abrahamovo setkání se třemi poutníky. Zároveň hůl symbolizuje moc a všemohoucnost.

SYMBOLY NA POZADÍ
Dům
Na pozadí každé osoby se objevují symboly, které přispívají k identifikaci jednotlivých osob. Za osobou vlevo, kterou jsme označili jako Otce, je dům. Dům je vždy spojován s otcovstvím – „otcovský dům“. V Janově evangeliu Ježíš říká „V domě mého Otce je mnoho příbytků... jdu vám připravit místo.“ (J 14,2) Na konci naší pozemské pouti se stejně jako marnotratný syn navrátíme domů, do Otcova domu (srov. L 15,11–24).

Strom
Za prostřední osobou je strom, který ukazuje na Synovo vykupitelské poslání. To souvisí s příběhem Adama, Evy a stromem poznání dobra a zla v ráji, kde podlehnutím pokušení vstoupily do světa hřích a smrt (Gn 2,17). Strom je zároveň dřevem kříže, na kterém nás Kristus svou smrtí ze smrti vykoupil (Ga 4,4–7).

Skála (Hora)
Za třetí osobou, kterou považujeme za Ducha Svatého, je zobrazena skála (hora). Skála má několik biblických významů. Mojžíš udeřil holí do skály a zachránil lid od smrti žízní (Ex 17,8). V Žalmech je skála místem síly, neměnnosti, věčnosti (Ž 18,3; Ž 71,3). Skála je na této ikoně také připomínkou betlémské jeskyně, kde Maria porodila „ovoce Ducha“, Syna, který skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem (podle nicejsko-cařihradského vyznání víry). Skála je také skalní hrobkou, ze které vyšel vzkříšený Ježíš (Mt 27,60).
Budeme-li vnímat objekt na pozadí jako horu, pak jde např. o setkání Mojžíše s Bohem na hoře, o Ježíšovo proměnění na hoře ap. Hora je místem setkání člověka s Bohem.

BARVY
V ikonografických tradicích má každá barva příslušnou symboliku.

Modrá barva obecně spojuje postavu s božstvím. Každá ze tří osob na ikoně Trojice má proto modrý oděv. Jedině osoba uprostřed má modrý svrchník. Tím je symbolicky vyjádřeno, že Kristovo vtělení je velkou Theofanií – Zjevením Božím. Kristovo božství je tajemstvím křesťanské víry. Božství ostatních osob zůstává skryté, objevujeme je skrze víru. Vírou totiž vyznáváme Krista jako Syna Božího a skrze Něho poznáváme Otce a Ducha Svatého.

Červená obecně představuje krev nebo vylití Ducha Svatého v plamenech Letnic. Zde na ikoně jde o Kristovu krev prolitou za hříchy světa.

Žlutá je barvou světla. Obvykle jsou postavy na ikonách zobrazovány na neutrálním, žlutém pozadí. Hlava je nejvýraznější částí postavy, proto bývá obklopena zlatem, což činí postavu zářivou. Když mluvíme o „osvícení“, myslíme tím porozumění, inteligenci, přijetí ve víře, v chápání a zároveň v srdci. Pozadí ikony, ať už zlaté nebo žluté, symbolizuje, že postava je ve světle, které je protikladem smrti (1 Pt 2,9).

Zelená znamená život. Duch Svatý je na ikoně Trojice oděn do zeleného pláště, protože je tím, kdo oživuje (Ez 37,1–7).

POSELSTVÍ IKONY
Střed ikony – plán spásy
Uprostřed stolu se nachází pohár, kalich pokoje. Je to kalich Nové smlouvy, kalich krve Kristovy (Lk 22,20). Uvnitř kalicha můžeme vidět hlavu beránka a zároveň, jestliže kalich obrátíme, spatříme hlavu mrtvého Krista. Kristus, nevinný beránek, dal svůj život pro spásu světa (srov. 1 Pt 1,19; J 1, 29).

Ve středu celé ikony je pravá ruka prostřední osoby, která nám připomíná Krista. Boha poznáváme skrze Zjevení jeho plánu spásy a Syn je vrcholem Zjevení (srov. Ef 1,9–10). Jeho ruka v žehnací pozici žehná tomuto plánu, jehož cílem je pokoj – spása lidského pokolení, která byla umožněna vtělením a vykupitelským dílem Syna. Ruka osoby vpravo – Ducha Svatého – je spíše v gestu pokory či poslušnosti. Duch Svatý je ten, který naplňuje božský plán svým působením ve stvoření, tajemným způsobem, ve skrytosti srdce.

Obdélník na přední straně stolu symbolizuje vesmír. Bůh je větší než stvořený vesmír, ten je plně podřízen vůli Boží. To znamená, že Bůh připravil tento plán spásy ještě předtím, než realizoval stvoření (srov. Ko 1,15n – chvalozpěv o Kristu). Spása je darována univerzálním způsobem: Bůh chce, aby všichni lidé, stvoření k jeho obrazu, k jeho podobě (Gn 1,27), Ho jednoho dne objevili a navrátili se k Němu (srov. např. Tt 2,11–13). Otcův plán spásy je tedy skutečným námětem ikony.

Pozvání ke stolu
Křtem jsme získali pozvání ke svatému stolu. Volné místo u stolu je připraveno pro nás. S bázní Boží, vírou a láskou, přistupte k účasti na kalichu (liturgie sv. Jana Zlatoústého). A díky činnosti Ducha Svatého se staneme tělem Kristovým a syny a dcerami Otce.... Víme, kdo jsme, protože nám bylo dáno poznávat Boha. Naše skutečná osobní identita je naplněna v našem vztahu s Bohem (podrobně viz např. 2. kap. Gaudium et spes).