V novinách i po zdech jednoho města se objevila zvláštní smuteční zpráva: "S hlubokým zarmoucením sdělujeme, že zemřela farnost sv. Eufrosia. Pohřeb se bude konat v neděli v 11 hodin." V neděli byl kostel sv. Eufrosia samozřejmě nacpaný jako nikdy předtím. Nenašlo by se místečko k sezení, ale ani k stání. Před oltářem stál katafalk a máry z tmavého dřeva. Kněz pronesl jednoduchou řeč: "Nevěřím, že by naše farnost mohla znovu ožít a vstát z mrtvých, ale v tuto chvíli, kdy jsme tady všichni, chtěl bych udělat jeden zvláštní pokus. Chtěl bych, abyste všichni, kdo jste tu, obešli máry a naposledy se podívali na nebožtíka. Utvořte, prosím, řadu, jeden za druhým, a až se podíváte na mrtvého, vycházejte dveřmi sakristie. Potom, kdo bude chtít, může znovu vstoupit do kostela a zúčastnit se mše svaté." Kněz otevřel rakev. Všichni byli zvědaví: "Kdo může být uvnitř? Kdo ve skutečnosti zemřel?" Pomalu začali v řadě postupovat k rakvi. Každý k ní přistoupil a podíval se dovnitř. Pak vyšel z kostela. Vycházeli beze slova a trochu se zahanbením. Protože všichni, kdo se chtěli podívat na nebožtíka z farnosti sv. Eufrosia a podívali se do rakve, uviděli v zrcadle, které bylo opřeno o dno, vlastní tvář.