Báseň: "Kdo má Ježíše, má všechno", duben 1895

Nic nedbám o radosti země,
vězeňkyně se stala ze mě.
Vím, že radost míjí rychle a němě.
Mé štěstí jsi jenom Ty sám,
můj Pán!…

Tráva polehne, jdu-li po ní,
v mých rukou květ se zvadle kloní,
Tvou loukou chci běžet, kde všechno voní,
kde nezanechá stopy běh
a spěch!…

Vábí mě láska Tvá, jdu za ní.
Své stádo nechám širé pláni.
Jakápak starost! Už nemyslím na ni.
Jen Beránkovi patří zas
můj čas.

Ten Beránek jsi Ty, můj Pane,
jsi Dobro, Štěstí svrchované,
v Tobě je všechno, zem i nebe samé
i ten květ vonně rozvitý
jsi Ty!…

Ty dáváš mi přírody něhu,
nebeskou duhu, bělost sněhu,
uzrálou žeň i ostrov s klidem břehů,
lán, kde motýl s vánkem hrají
v máji.

Mám loď, jež tančí nad vlnami,
brázdu, zlatě se skvící za ní,
a mraky něžně sluncem kroužkovány,
když jde slunce do červánků
k spánku.

V Tvých rukou leží vesmír celý,
Tvé ruce lesy vysázely
a plodnou zemi s láskou utvářely.
I mne sleduje s láskou tak
Tvůj zrak!…

Motýl se rozletí a vzplane
ohněm, jenž vábit nepřestane.
Tak tomu je s mou lidskou duší, Pane.
K Tvé lásce chce se rozlétat
a plát!…

Slyším, jako by začít měla
Tvá věčná slavnost. Rozechvělá
jdu k vrbám pro harfu, jež oněměla.
Běžím, ať blízko být mohu
Bohu.

Bože, chci s Tebou být, s Tvou Matkou,
se světci, s rodinou svou sladkou…
Po tomto vyhnanství s půdou tak vratkou,
čeká mě v nebi dům a tam
Ty sám!